Zamyšlení papeže Františka

napsal: Franciscus PP.  → 

Ježíš se rozhlédl a pozoroval, jak bohatí dávají do chrámové pokladnice své dary. Spatřil také jednu chudou vdovu, jak tam dala dvě drobné mince, a řekl: „Opravdu, to vám říkám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Ti všichni totiž dali darem něco ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí.“(Lk 21, 1-4)

Velkodušnost může činit zázraky i s maličkostmi

Konzumismus je nepřítelem velkodušnosti. I maličkost a malé množství lze použít. Kontrast mezi bohatými a chudými se v evangeliích vyskytuje často. Pán dokonce praví, že »bohatý jen těžko vejde do nebeského království« (Mt 19,23).  Někdo může dát Kristu nálepku »komunista«, ale Pán věděl, co říká. Za bohatstvím je vždycky špatný duch, vládce tohoto světa. Proto také prohlásil: »nelze sloužit dvěma pánům« (Lk 16,13). Také v dnešním evangeliu se objevuje kontrast mezi bohatými, kteří »dávají do pokladnice své dary«, a chudou vdovou, která »dala dvě drobné mince«. Tito boháči jsou jiní než ten z podobenství o Lazarovi. Nejsou zlí. Zdá se, že jde o dobré lidi, kteří chodí do chrámu, kam přinášejí dary. Jde tudíž o jiný druh kontrastu. Pán chce poznámkou o vdově, která »dala víc než všichni ostatní«, vybídnout k velkodušnosti, protože »ona dala všechno, co měla na živobytí«.

Tváří v tvář statistikám o chudobě ve světě, počtech dětí, které umírají hladem nebo protože jim chybějí léky, jak to podávají denně noviny, je dobré se ptát: »Jak to mohu vyřešit?«. Tato otázka se rodí z velkodušnosti, ze starosti, jak prokazovat dobro. Povolání k velkodušnosti je každodenní záležitostí, na kterou jsme povinni myslet. Jak mohu být velkodušnější vůči chudým, potřebným? Jak mohu více pomáhat? Někdo řekne: »Ale, otče, vždyť sotva vystačíme do konce měsíce…« – Ale nějaká ta mince snad zbude, ne? Přemýšlejte o tom, jak být velkodušní i s tím. Udělejme prohlídku svých pokojů, svojí garderoby. Kolik párů bot mám? Jeden, dva, tři, čtyři… dvacet… každý může říci. Trochu příliš. Znám jednoho monsignora, který jich měl čtyřicet. Máš-li tolik bot, rozdej polovinu. Kolik mám šatů, jež neužívám anebo si je beru jednou za rok? To je způsob, jak být velkodušný, totiž darovat to, co máme, rozdělit se.

Vzpomínám na jistou paní, která při nákupech v supermarketu vždycky desetinu z toho, co utratila, věnovala na nákup potřebných věcí pro chudé. Takto odevzdávala svůj „desátek“. Velkodušnost může dělat zázraky i s maličkostmi, s málem. Možná to neděláme, protože nás to nenapadne. Poselství evangelia přivádí k zamyšlení: Jak mohu být velkodušnější já? Trochu víc ne moc. »To je pravda, otče, ale…  nevím, mám před tím vždycky nějaké obavy… «. Je však i jiná choroba, která napadá velkodušnost. Dnes je to nemoc konzumismu. Stále něco kupovat a mít…“

Když jsem byl v Buenos Aires byla tam o každém víkendu nabídka shoppingové turistiky. V pátek večer se letadlo plné lidí vydávalo na několikahodinovou cestu někam do zahraničí, kde se potom celou sobotu a část neděle nakupovalo. Potom návrat domů. Konzumismus je dnes obrovská nemoc. Nechci říct, že si tak počínáme všichni… Konzumismus znamená utrácet víc, než kolik potřebujeme. Je to nedostatek ukázněnosti v životě. To je nepřítel velkodušnosti. Štědrost v materiální oblasti pomyšlením na chudé a darováním toho či onoho, aby se mohli najíst nebo obléci, má svůj důsledek. Rozšiřuje totiž srdce a vede k velkodušnosti. Je třeba prosit Pána, aby nás osvobodil z onoho tak nebezpečného nešvaru, jakým je konzumismus, který zotročuje a působí závislost. Je to psychická nemoc. Prosme Pána o milost, která rozšiřuje srdce a přivádí k velkodušnosti.