Ukřivděný soudruh vrah: Zavraždění faráře Josefa Toufara …

napsal: Miloš Doležal » Hospodářské noviny » www. ihned.cz  → 

Ukřivděný soudruh vrah: Zavraždění faráře Josefa Toufara se s estébákem Máchou táhlo po zbytek života

Měla to být Máchova hvězdná chvíle. V lednu 1950 mu bylo sedmadvacet let. Urostlý potomek kovářů a lesníků, nyní fanatický a ambiciózní komunista pracoval na vysoké pozici ve Státní bezpečnosti. Jako velitel šestičlenné instruktážní skupiny StB prověřoval činnost krajských velitelství StB. Tehdy na konci ledna dostal náhlý, velmi důležitý úkol: přemístit se na pár dní do valdické věznice a co nejrychleji „realizovat“, tedy dostat přiznání z číhošťského faráře Josefa Toufara. Kněz, kterého chtěl režim přimět k přiznání, že zinscenoval tajemný pohyb křížku ve svém kostele, byl Máchovými kolegy unesen z fary a umístěn na pověstné III. oddělení ve Valdicích, kde před pár lety řádilo jičínské gestapo.

Případ byl neobyčejně bedlivě sledován nejen velitelstvím bezpečnosti, ale také špičkami KSČ, některými ministry, a především prezidentem Gottwaldem. Toho nejen průběžně informovali o průběhu vyšetřování, ale sám také udílel pokyny. Máchu za bleskové vyřešení čekalo povýšení, postup na vyšší pozici a osobní pochvala od samotného dělnického prezidenta. Jenže něco se zadrhlo. Sedmačtyřicetiletý kněz se i navzdory psychickému a fyzickému trýznění odmítal podvolit a zradit své svědomí. Z Máchy se v tu chvíli stal sadista, který se přestal ovládat. Spolu s podřízenými z kněze doslova vymlátil život. Čin se s Máchou táhl celý život, pronásledoval ho a on mu nemohl uniknout.

Monstrum? Na první pohled ne

Na svoje první setkání s Máchou si pamatuji zcela přesně. Na konci 80. let jsem se setkal s želivským opatem Vítem Tajovským, který byl také zatčen v souvislosti s Číhoští. Velmi plasticky mi popsal své zážitky z valdické mučírny a také metody příslušníka, který měl básnické jméno: Mácha. Představoval jsem si ho tehdy jako nějaké monstrum. Na podzim 1998, v době, kdy už jsem se případem číhošťského zázraku několik let intenzivně zabýval, jsem Máchu poznal osobně. Právě s ním probíhalo soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6. Přicházíval sám, ale jako monstrum nevypadal. Jen jako nerudný důchodce, chvílemi příkrý a protivný.

Zpod zelenavého klobouku z normalizačních časů vystupovaly brýle s tmavými skly a tvrdě vytrčená brada. O francouzských berlích se vždy teatrálně došoural na chodbu soudu. Veškeré hovory odmítal, oháněl se a šermoval holemi a k sobě připustil pouze svého obhájce Kolju Kubíčka. Po přelíčení jsem za ním několikrát vyběhl a optal se ho, jestli ho můžu kousek doprovodit. Překvapivě mě nikdy neodmítl. Postupně se přede mnou zapomínal, přestal se šourat a šel už bez holí. Teď už nepotřeboval vzbuzovat soucit ani předstírat vleklé zdravotní potíže. Rázná gesta, energický krok.

Pokládal jsem mu různé otázky a on krátce odpovídal nebo mlčel. Nejvíc spílal na Havla a církev, ale pak se třeba zastavil a pronesl s kyselým úsměvem: „Ale má to jednu výhodu, víte, mám krásně vysokej důchod, tak ať mi to ten bulík Havel platí dál!“ Když jsem se ho ptal na Josefa Toufara, procedil: „Toho jsem vůbec nikdy neviděl…“ A jiný den na tu samou otázku: „Faráři měli dostat do tlamy ještě víc…“ Někdy se chlubil: „Víte, já prožil dětství v lese. A pak, za války, jsem se v lese skrýval jako partyzán, les znám jak svý boty…“ Jednou, těsně než nastoupil do tramvaje, jsem se Máchy zeptal, zdali něčeho v životě lituje. Na chvíli se zarazil a pak povídá: „Jo. Možná toho, že jsem se nestal lesníkem, byl bych býval na čerstvym vzduchu, a ne v uzavřených kancelářích, ve kterých jsem celý život pracoval.“

Ladislav Mácha se narodil 12. června 1923 ve Višňové u Příbrami. Po vyučení automechanikem pracoval u firmy JAS Praha a následně v továrně Aero ve Vysočanech. Za války, v lednu 1943, se napojil na příbramskou odbojovou skupinu Srp a kladivo a jako kurýr zprostředkovával spojení s ilegálním komunistickým ústředím v Praze. Po roce činnosti byl zatčen gestapem a prošel několika německými věznicemi. Při bombardování Drážďan se mu podařilo uprchnout a do konce války se skrýval v brdských lesích, kde spolupracoval se sovětským zpravodajským výsadkem. Za odbojovou činnost byl vyznamenán válečným křížem 1939.

V pravou chvíli pak potkal důležitého muže, majora Schramma z ÚV KSČ, který mu dopomohl ke vstupu do Sboru národní bezpečnosti. V únoru 1948 Mácha v Nymburce aktivně připravuje komunistický převrat a zaměřuje se na destabilizaci demokratických stran. Mácha je bdělý, poslouchá rozhlas a pravidelně odebírá tisk, Rudé právo, Světové rozhledy, Tvorbu, Za trvalý mír a Lidovou demokracii. „Patřil jsem k propagátorům co nejvyššího vzdělání našich orgánů. Jasně jsem tvrdil, že kluk se čtyřmi měšťankami nemá naději v boji s nepřítelem, který má doktorát nebo studoval teologii,“ komentoval později. Mácha ale nemyslí jen na sebe. K „lepšímu živobytí“ dopomůže i své nejmladší sestře Janě, pracující v dobříšském řeznictví, a vytáhne ji do Prahy. Ta později v kádrovém dotazníku prohlásí: „Únorových událostí 1948 jsem se účastnila 1hodinovou stávkou v řeznictví a poslechem projevu soudruha Gottwalda. V březnu 1948 jsem na výzvu s. Gottwalda vstoupila do strany a vystoupila z církve.“

Po získání řady doporučení je Jana Máchová v srpnu 1949 přijata do řad SNB a vdá se za příslušníka StB Oldřicha Janečka. Později sama vstoupí do StB. Dnes osmaosmdesátiletá paní s bílou baretkou na hlavě žije na jednom pražském sídlišti. O své minulosti se bavit příliš nechce. „Byla jiná doba, chodili jsme na brigády a zadarmo,“ opakuje stále dokola. „To není jak dnes, kdy se lidé nenávidí. My jsme byli chudí a jen díky straně jsme se začali mít lépe.“ Vypráví o svém dětství a rodičích, ale když se jí zeptám na bratra či na její službu u StB, začne lhát a vykrucovat se. Nakonec prohodí: „Proč se o to zajímáte? Vaše starosti na mou hlavu, plácáte se v dávný historii a je to na hovno.“

Třídní nepřítel se musí zničit

Psal se 11. prosinec 1949, třetí neděle adventní. V malém kostelíku v Číhošti na Vysočině se začal při kázání faráře Josefa Toufara naklánět oltářní křížek a zůstal podivuhodně vykloněn a vychýlen. Komunistický aparát se rozhodl z této racionálně nevysvětlitelné události učinit exemplární případ: knězi nasadit masku zločince a podvodníka, který na příkaz Vatikánu a biskupů sestrojil mechanismus, který hýbal křížkem, a podváděl tím „prostý venkovský lid“. Začal se připravovat velký politický proces, pro který měl Mácha a jeho soldateska „vymáčknout“ z Toufara doznání. Jenže vyšetřovatelé z StB se po týdnech ocitli na mrtvém bodě. Neměli proti Toufarovi žádné důkazy a přes stupňující se nátlak trýzněný kněz odmítal podepsat lživé prohlášení.

Mácha bude později své brutální metody hájit s odvoláním na příkazy shora: „Když ani po druhém týdnu vyšetřování jsme se nemohli vykázat v případě Toufara výsledkem, bylo mi řečeno, že nám to trvá moc dlouho a že soudruh prezident Gottwald říkal, že se s tím nějak sereme.“ Sedmačtyřicetiletý kněz pak byl zatažen do podzemní betonové kobky, svlečen, přivázán řemeny na lavici nebo pověšen za ruce na hák ve zdi a surově mlácen či bičován třemi až čtyřmi soudruhy. Jeden z Máchových kolegů v roce 1968 prohlásil: „Když jsme viděli, že Mácha Toufara úplně sadisticky týrá, tak jsme ho trochu krotili. Máchova odpověď byla, že soudruh Stalin říká, že třídní nepřítel se musí ­zničit, a že my jsme srabáci.“

V den druhého výročí komunistického převratu, 25. února 1950, kněz umírá. Podporučík Mácha dostává důtku, dál ale působí v bezpečnosti, na katedře StB při škole SNB v Liběchovicích. Časem je povýšen do hodnosti kapitána, při zaměstnání stihne vystudovat jedenáctiletku s maturitou a právnickou fakultu. Šok přijde na podzim 1963, kdy je zproštěn výkonu služby a od 5. ledna 1964 propuštěn ze služeb ministerstva vnitra. Důvod? Používání nezákonných metod. JUDr. Mácha nechápe – takový potupný vyhazov za věrné služby straně a bezpečnosti! Stěžuje si na ÚV KSČ, o audienci žádá i prezidenta Novotného, který jej ale nepřijme. Mácha naříká a píše na všechny strany: „Jsem předmětem persekuce.“

Jenže jak tato „persekuce“ ve skutečnosti vypadá?

Nastupuje jako právník v podniku zahraničního obchodu Technoexport, poté přechází do Pragoexportu, roku 1966 zakotví na ministerstvu lesního a vodního hospodářství. Kauza ubití kněze se poprvé otevře během pražského jara 1968. Proběhne sice vyšetřování, výsledkem je ale jen konstatování, že Máchovy trestné činy jsou podle tehdejšího trestního zákona promlčeny. Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy a s nastupující normalizací Mácha vycítil svou příležitost. Stal se čističem kádrů v tehdejším Československém rozhlase, počínal si ale tak fanaticky, že ho v roce 1974 z rozhlasu propustili, a následně dokonce vyloučili z KSČ. V dalších letech pracoval jako právník v Úřadu důchodového zabezpečení. Závěr života strávil se svou dlouholetou družkou v Českých Budějovicích. Kdysi jí jako právník pomohl v tíživé životní situaci a ona se mu z vděku naplno oddala. Nechala ho u sebe bydlet, vařila mu a pomáhala, ačkoli on jí odmítal jakkoli přispívat na chod domácnosti. Mácha neuměl vyjít ani se svými sousedy či prodavačkou, pouze se „svým“ šoférem, který ho vozil za bláznivě vysoké ceny do Prahy a nazpátek.

Naposledy jsem se s ním setkal loni na jaře. Už to dávno nebyl ten ramenatý bijec, ale shrbený pětadevadesátník, na kterém byla patrná počínající demence. Nasupenost a zlost na svět mu však zůstala. Cítil se pronásledován a ukřivděn. Tím, že byl v 70. letech vyloučen z KSČ, i „zradou ostatních z bezpečnosti, kteří nezůstali věrní“. Viděl jsem, že ho číhošťský případ stále pronásleduje. Ukazoval mi kupu novinových výstřižků, kde se o něm psalo. A také mé dvě knihy, které jsem o číhošťské kauze napsal. Hustě podtrhané, s připsanými komentáři. Radost z nich ale neměl. Ke své nelibosti se dožil veřejné rehabilitace Josefa Toufara, jeho pohřbení v Číhošti i počátku beatifikačního procesu. Mácha ale absolutně nenahlédl svoji zločineckou úlohu a neprojevil ani krapet lítosti nad svými činy. Prohlašoval se stále za strážce socialismu před „kriminálním zločincem Toufarem“ a znovu se vymlouval, podobně jako po válce nacističtí zločinci, na rozkazy velitelů: „Řídil jsem se rozkazem soudruha Gottwalda. To mi bylo svatý, víte!“ A zabouchl za sebou dveře. Zemřel na konci září 2018.