Kde jsou ty časy. Malá poznámka k oslavám 28. října » Mons. Dominik Duka

napsal: Mons. Dominik Duka OP, rcibiskup pražský  → 

Kde jsou ty časy. Malá poznámka k oslavám 28. října » Mons. Dominik Duka

Za války, kdy můj otec utekl do Velké Británie, aby bojoval jako československý voják proti nacismu, chodívala moje matka poslouchat k různým sousedům radiové vysílání z Londýna a Moskvy. My doma rozhlas neměli, bylo to kvůli domovním prohlídkám a bezpečnosti. V jednom moskevském vysílání zachytila slova hlasatelky, že naše republika dopadla tak špatně, protože v ní bylo mnoho stran. Kdyby měla jednu, která by lidem říkala, co dělat, jak myslet, mohli jsme být stále samostatní. Matka, děvče ze Šumavy se základním vzděláním se rozčilila, protože pokud něco první republika dokázala bylo to, že vychovávala občany, kteří přemýšlejí. Tento hlas Moskvy zaznívá vlastně jako téma dodnes. Vítězná politická strana má vždy tendenci vládnout sama, ovládat všechny úřady a řídit státní i nestátní instituce podle svého. Málokterá takto vítězná velká strana dokáže velkoryse nabídnout spoluúčast na vládnutí i jiným stranám, jiným hlasům. Z komunálních voleb však vidíme, že v některých obcích to jde a myslím, že tím ukazují i to, že jim jde o zájmy všech občanů, ne skupinky bažící po moci a majetku.

Politické strany nahradily v 19. století zemské sněmy, kde se scházela aristokracie, zástupci duchovenstva, měst a později i univerzit. Pestré a často protichůdné názory v diskusích byly nahrazeny debatami zástupců jednotlivých stran v parlamentu. Ostatně politické strany vznikly už ve středověké Itálii (guelfové a ghibelini), jako zájmové skupiny, dnes bychom řekli lobby. Ono „ideální vládnutí“ jedné strany, která občanům vnucuje svoje pojetí štěstí v minulém století vyvrcholilo vládou Hitlera, Stalina a u nás komunistické strany. Ta sice formálně měla i tzv.národní frontu, kde byly zbytky jiných stran, nicméně i ony byly ve většině jen převodní pákou a formální zástěrkou pro vládu strany vedoucí, komunistické.

Ono zaujetí jedinou stranou stále ve zbytcích zůstává v myslích některých politiků i některých politologů. Jakoby sportovní fanouškovství mužů dorazilo i na politické kolbiště. U žen to není tak markantní, ale i tam figuruje často podobné pojetí, jako fandění nějakému zpěvákovi, herci či někomu ze showbyznysu. Pochopitelně této mentality využívají reklamní agentury, které připravují volební klání.

Trochu mi to připomíná známé „dobří a špatní Němci“, přičemž ti dobří byli v NDR a ti špatní v NSR. Tyto zkratky dnes vidíme i ve sdělovacích prostředcích: kameloti byli nahrazeni titulkáři. Klasická média, která zřejmě převážně čtou starší pánové vypadají, že titulek je abstraktem, tedy stručným výtažkem obsahu článku. Jenže často lákavý titulek bývá o něčem zcela jiném. „Byl nalezen hrob tisíce obětí kněží“ evokuje problémy naší církve, zatímco v článku se jedná o inckou civilizaci v Latinské Americe před tisíci lety. My často ani články nečteme, stačí titulek, protože autora třeba považujeme za méně cenného. Debaty o předmětu článků, o obsahu apod. se pak přečasto podobají oblíbeným pořadům s paní Jílkovou. Každý chce říci svůj názor, aniž by naslouchal druhému a většinou neprezentuje žádný názor, ale svůj dojem o něčem.

Myslím, že při upřímné úvaze by každý z nás přiznal, že jsme se někdy nechali strhnout k podobnému přístupu. Tempo života je totiž zběsilé a rozumnost, vozataj našich vášní (jak říká Aristoteles) v tak prudkém tempu nemůže udržet opratě. Rádoby mravokárci již nemyslí na výchovu a vzdělání, ale volají po novodobém lynči, kde slouží média a justice.

Ve válce platí, že podobně vypjatá situace volá po příměří. Domnívám se, že významné svátky – Vánoce, Velikonoce, tzv. Dušičky vytváří krátkodobý prostor, který bychom měli respektovat nejen jako politické a společenské příměří, když už nedokážeme uzavřít a udržet mír. Na politické rovině by takové příměří zasluhovaly státní svátky a jiné podobné sváteční chvíle. Osmičkový rok, zvláště 100. výročí vzniku České republiky, považuji za vhodnou příležitost, abychom si v tomto světě rozbouřeném nejen migrujícími zástupy, ale i migrací ideologií, které vzduchem sviští jako V2, šrapnely či rakety středního doletu, vzali 28. říjen jako příležitost k pokornému zamyšlení o základní lidské soudržnosti, úctě a toleranci, především však o lidském přátelství, bez kterého nelze budovat ani obec, ani stát. Vzpomeňme i na 1. světovou válku a vánoční příměří, které umožnilo slavit Vánoce ve frontové linie, v zákopech, kde pod silným vědomím ohrožení lidského života mohlo na okamžik zazářit opravdové lidství.

Ježíš, ne César“, volal T.G.Masaryk v čase 1. světové války i na počátku naší republiky. „Ježíš, ne César“, zněl z londýnského rozhlasu v čase 2. světové války hlas Honzy Masaryka, jak mu říkala velká část našich občanů. Moje matka, venkovanka ze Šumavy pak už vždy poslouchala jen Londýn, ne Moskvu. Odpusťte mi kacířskou myšlenku „kde jsou ty časy“. Bude ale na nás na všech, jak oslavíme státní svátek 28. října 2018.