28. neděle v mezidobí (B) » zamyšlení

napsal: © Dioecesis Žilinensis » dcza.sk  → 

Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.

Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

Ježíšův kněz

Chceš-li pochopit, o čem to dnes mluví úryvek z listu Židům, potřebuješ si k tomu přečíst 16. kapitolu třetí knihy Mojžíšovy o Dni smíření. Ježíš naplnil starozákonní předobraz tak dokonale, že už není zapotřebí zabíjet nějaká zvířata a jejich krev přinášet každý rok do Svatyně svatých. Ježíš tak učinil jednou provždy. Co do té doby nedokonale zajišťovala krev býků a telat, to teď dokonale uskutečnila Ježíšova krev. Přinesla usmíření s Bohem a odpuštění všech hříchů. I těch tvých. Pokud chceš žít s Bohem, nemusíš po každém hříchu tahat někam do chrámu býka či berana, vlastníma rukama jej zabít a chytat jeho krev, aby jí pak kněz pokropil oltář. Stačí se ve víře připojit k Ježíšovi, vyznat s lítostí své provinění a prosit: „Otče, odpusť mi pro krev Kristovu“.

Kristus přinesl jedinou oběť za hřích (ne svůj, vždyť byl bez hříchu), a tím naplnil své kněžské poslání. Skrze novozákonní kněze se tato oběť zpřítomňuje při každé mši svaté a její ovoce je ve svátostech k dispozici i nám. Víš, jak se nějaký muž stane knězem? První věc je Boží volání. Bůh promlouvá k jeho srdci a jedním z milionů způsobů mu ukazuje cestu zasvěcení se službě. Následuje rozlišování – muž si začíná všímat, že se v jeho srdci něco děje. Může to být podobné zamilování (ale nemusí). Hledá původ tohoto dění, a pokud byl ve své víře dobře formován a jako člověk vychováván ke zralosti, poznává, že v jeho srdci mluví Bůh. Vstupuje do dialogu s ním, aby si ujasnil, co Bůh od něho očekává. Nakonec se rozhoduje, zdali Boží volání přijme nebo odmítne. Jestliže ho přijme, vstupuje do tohoto dosud vnitřního procesu církev, která má prostřednictvím svých představitelů za úkol ověřit, bylo-li rozlišování daného muže správné. Pak už následuje studium, formace, svěcení a samotný kněžský život.

Proč to – velmi zjednodušeně – popisuji? Často se dnes mluví o nedostatku kněžských povolání. Není to úplně pravda. Bůh je totiž určitě vzbuzuje právě tolik, kolik církev v dané oblasti potřebuje. Problém je ovšem ten počáteční proces rozpoznávání a rozlišování, v němž mnoho povolání asi zůstává nepoznaných a nenaplněných. A tady je náš úkol. I tvůj. Pokud jsi svobodný muž, máš se v nějaké etapě svého života (možná právě dnes) zeptat sebe sama, k čemu tě Bůh volá. Pokud jsi ženatý či vdaná a máš děti, tak je tvým úkolem své děti dobře formovat ve víře a vychovávat je ke zralosti tak, aby jednou zodpovědně a uváženě hledali svou životní cestu. Tento proces je nesmírně důležitý pro každé rozlišování povolání, včetně povolání k manželství, nejen ke kněžství či k zasvěcenému životu. Potřebujeme se modlit za povolání, je to velmi důležité. Ale musíme mít taktéž dobré vztahy zvláště s mladými, v našich rodinách, abychom jim mohli někdy položit otázku: „A neuvažuješ o kněžství, o zasvěcení?“ Kolik kněží vděčí za svou cestu právě tomu, že jim někdo ukázal i takovouto cestu účasti na Ježíšově kněžství… Kněz je Ježíšův. Je jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu.