Slovo na dnešní den – 8.1.2018 – s papežem Františkem

napsal: Franciscus PP. » 08.01.2018 - Domus Sanctae Marthae  → 

Byl jeden muž z Ramataimu, Sufovec z efraimských hor, jménem Elkana, syn Jerochama, synaElihuova, syna Tochuova, syna Sufova, Efraimita. Měl dvě ženy: jednu jménem Anna a druhou jménem Pennina. Pennina měla děti, Anna však děti neměla. Ten muž chodíval každoročně ze svého města vzhůru do Silo poklonit se Hospodinu zástupů a obětovat mu; Hospodinovými kněžími tam byli dva synové Eliovi, Chofni a Pinchas.

Jednoho dne Elkana obětoval. Obvykle dával své ženě Peninně a všem jejím synům a dcerám jejich díly, Anně však mohl dávat jen jeden díl; ale Annu miloval, i když její lůno učinil Hospodin neplodným. Její sokyně však jí působila mnoho trpkostí; urážela ji, že Hospodin učinil její lůno neplodným. Tak se dálo rok co rok; kdykoli chodívali vzhůru do Hospodinova domu, takhle ji roztrpčovala. Tentokrát se Anna dala do pláče a nejedla. Tu jí řekl její muž Elkana: „Anno, proč pláčeš? A proč nejíš? A proč se trápíš ve svém srdci? Nemám pro tebe větší cenu než deset synů?“ (1 Sam 1, 1-8)

———————————————–

Chuť deptat někoho slabšího je od ďábla

Co je to v našem nitru, že jsme ponoukáni posmívat se těm slabším? Za takovýmto počínáním stojí ďábel, neboť v něm není soucit. Dnešní čtení z knihy Samuelovy vypráví o rodičích tohoto starozákonního proroka, o Elkanovi a Anně. Elkana měl dvě manželky: bezdětnou Annu a Penninu, která děti měla. Avšak Pennina, místo aby se snažila Annu těšit, nenechá si uniknout příležitost, jak ji ponížit a bezohledně jí dát najevo, že je bezdětná. V Bibli se podobné situace vyskytují často… vztah mezi Abrahamovými ženami Hagar a bezdětnou Sárou, anebo manželky Joba a Tobiáše posmívající se svým ztrápeným manželům. Postoj zesměšňování slabšího však zaujímají také muži jako např. Goliáš vůči Davidovi.

Kladu si otázku: jaké je nitro těchto lidí? Co je to v našem nitru, že jsme ponoukáni pohrdat, být bezohlední a posmívat se těm nejslabším? Je pochopitelné mít spadeno na někoho silnějšího… třeba když tě svádí závist… ale ti nejslabší?? Co nás to uvnitř ponouká? Je to jakýsi návyk, jako bych měl potřebu někým opovrhovat, abych se cítil bezpečně. Jakási nutnost… Vyskytuje se to i mezi dětmi. Ve čtvrti, kde jsem bydlel, žila jistá choromyslná žena jménem Angiolina, která se celé dny toulala ulicemi. Ženy jí přinášely jídlo či oblečení, ale děti si z ní někdy tropily žerty. Říkalo se: »pojďme za Angiolinou, bude legrace«. Kolik zlomyslnosti je i v dětech, když se navážejí do toho slabšího!

A dnes jsme toho neustále svědky ve školách. Fenomén šikany, napadání slabého, protože »jsi tlusťoch« nebo »cizinec, černý«… za to či ono. Atakování mezi dětmi a mládeží. Nejenom u Penniny či Hagar nebo manželky Tobiáše či Joba, ale také u dětí. To znamená, že v nás je něco, co nás ponouká napadat slabého. A mám za to, že je to jeden z rysů prvotního hříchu. Možná, že psychologové mají nějaká svoje vysvětlení této zvůle deptat druhého, protože je slabší, avšak já tvrdím, že je to jedna ze stop prvotního hříchu. Takovéto počínání je dílem satana. V něm totiž není soucit.

A tak jako máme dobrou touhu konat dobro, prokazovat skutky lásky, a říkáme, že »je to Duch svatý, který nás inspiruje«, tak postřehneme-li v sobě tuto chuť napadnout někoho, protože je slabší, nepochybujme o tom, že je v tom ďábel. Napadání slabého je totiž ďábelské počínání. Prosme Pána, aby nám dal milost soucitu. Ten je totiž od Boha. On s námi má soucit a pomáhá nám na cestě.